Co dělá z práce na Ministerstvu zahraničních věcí spíš způsob života než zaměstnání a co brání větší profesionalizaci celé státní správy? Bývalý diplomat Bohdan Malaniuk, který v zahraniční službě působil přes devět let včetně působišť v USA a Kolumbii, reflektuje vliv personální politiky na fungování resortu a navrhuje posun od kultury ochoty vyhovět ke kultuře schopnosti sloužit.
Diplomacie jako způsob života
Bohdan Malaniuk popisuje zahraniční službu jako velmi specifický resort, který se prolíná s celým osobním i rodinným životem. Práce rozhoduje o tom, jakými jazyky budou mluvit děti diplomata nebo zda jeho partner najde uplatnění. Většina zaměstnanců navíc nepůsobí v Černínském paláci, ale na zastupitelských úřadech v zahraničí, často v malých kolektivech, kde hodně záleží na složení týmu a vedení úřadu. Podle Malaniuka přitahuje toto prostředí mimořádně schopné a inteligentní lidi, což považuje za jednu z největších předností diplomatické služby.
Personální politika jako systémový handicap
Klíčovou bariérou efektivního fungování je podle Malaniuka silný vliv personální politiky, kterou záměrně odlišuje od personálního managementu. Snaha diplomatů zajistit si budoucí výjezdy ovlivňuje jejich rozhodování i vzájemnou důvěru a vytváří konkurenční prostředí. Mezi další dopady řadí:
- Nahodilost kariérního postupu: Míra nejistoty v české diplomatické službě je podle něj možná vyšší, než by musela být, a kariérní dráhu lze jen těžko předvídat.
- Slabá koncepčnost: Resortu chybí pevně ukotvený meritokratický a kariérní řád. Předpisů a směrnic je dostatek, problémem je spíš ochota je dodržovat.
- Specifická role státního tajemníka: Ten se rekrutuje z kariérních diplomatů, ale jeho pozici komplikuje zájem na vlastním budoucím výjezdu a nutnost domluvy s aktuální politickou reprezentací.
Změna vlády a reorganizace
Malaniuk srovnává nástup ministra Macinky s předchozími obměnami vlád. Zatímco samotný nástup vnímal jako standardní, následná reorganizace podle něj zdaleka nebyla kosmetická. Útvar strategií a analýz, na kterém působil, zanikl bez náhrady, takže agendu nebylo komu osobně předat. Zpochybuje, že tak zásadní změna mohla být v horizontu několika dní dostatečně vysvětlena a konzultována. Hodnotu služebního zákona vidí právě v tom, že státní službě poskytuje alespoň základní míru nezávislosti.
Vnímání úředníků a budoucnost zahraniční služby
Malaniuka znepokojuje, že veřejnost i část politické reprezentace nahlíží na úředníky jako na škodnou, kterou je třeba redukovat, místo aby se debata vedla o tom, jak stát zefektivnit. Používá přirovnání státu k hardwaru, na němž běží software v podobě ekonomiky a každodenního života občanů. Pro přilákání mladých talentů považuje za nezbytné vytvořit moderní pracovní prostředí, protože finanční ani jiná atraktivita resortu už není taková jako v devadesátých letech. Svým možným nástupcům doporučuje trpělivost a vytrvalou snahu měnit systém drobnou každodenní prací.
