Jan Paťawa vedl oddělení strategické komunikace na Ministerstvu vnitra v období po ruské invazi na Ukrajinu. V rozhovoru popisuje, jak se agendu podařilo z ničeho vybudovat – a jak rychle zmizela s nástupem nové vlády.
Důvěra jako základ, ne heslo
Podle Paťawy stojí fungování úřadu na oboustranné důvěře: vedení musí důvěřovat expertize úředníků a naopak. Bez ní podle něj vznikají zbytečné třecí plochy. Tuto důvěru si oddělení podle jeho slov postupně vybudovalo natolik, že jeho výstupy přebíral přímo ministr a další představitelé státu.
Strategická komunikace není boj proti dezinformacím
Agenda vznikla jako nejasně definovaný závazek předchozí vlády a zpočátku byla chápána jako boj proti dezinformacím. To považuje za zásadní nepochopení – cílem nebylo vymezovat se vůči lidem, ale přinášet ověřené informace od důvěryhodného a povolaného aktéra. Sám přiznává, že tento rozdíl se politické reprezentaci nepodařilo dostatečně vysvětlit.
Bariéra jménem zakázka bez precedentu
Jako příklad institucionální bariéry uvádí přípravu příručky 72 hodin, kterou bylo potřeba doručit do všech domácností v ČR – odbor veřejných zakázek zprvu namítal, že něco takového stát nikdy nedělal. Zakázku se nakonec podařilo připravit jen díky jasné politické vůli a záruce. Obecně pak jako hlavní rozdíl oproti soukromému sektoru vnímá pomalejší připomínkovací procesy u velkých projektů.
Konec bez vysvětlení
Se zrušením oddělení počítali dopředu – hnutí ANO ho mělo přímo ve svém programu. Tým přesto sepsal více než dvacetistránkový předávací dokument se všemi výstupy, aby agenda mohla pokračovat. Přímý dialog s novým vedením ministerstva ale podle Paťawy neproběhl; komunikace šla jen přes nadřízenou, a sám se domnívá, že se vysvětlení k rozhodujícím lidem spíš nedostalo. Podle tiskové zprávy ministerstva agenda přešla zpět pod tiskové oddělení, část měla pokračovat u Policie a Hasičského záchranného sboru – co se s ní reálně děje dnes, Paťawa z veřejných zdrojů posoudit nedokáže.
Proč na tom záleží
Jako příklad uvádí povodně 2024: bez srozumitelné a včasné komunikace by podle něj hrozily výrazně větší škody na majetku i životech. Zmiňuje také zaniklou funkci nejvyššího státního tajemníka a neschopnost státu spolupracovat napříč resorty – problém, který se podle něj nedá vyřešit nařízením, jen budováním vztahů a důvěry. I přes náhlý konec by si roli chtěl zopakovat: „té práce je tam pořád spousta nedodělané.“
