Co obnáší chod instituce, která má na projednání každého zákona pouhých třicet dní, a proč je práce jejích úředníků zcela apolitická? Ladislav Jiránek vede Kancelář Senátu a ve veřejné správě působí téměř třicet let. V rozhovoru popisuje, jak vypadá odborné, organizační a technické zázemí pro práci senátorek a senátorů, proč do státní správy vstoupil z oboru sociální práce a jak chce Senátu pomoci umělá inteligence, aniž by nahradila lidskou práci.
Delší popis na web
Kancelář Senátu jako servis pro zákonodárnou činnost
Ladislav Jiránek popisuje Kancelář Senátu jako instituci, kterou zřizuje zákon jedinou větou: zajišťuje odborné, organizační a technické zázemí pro činnost senátorek a senátorů. Pod tím se ale skrývá široká paleta činností. Odborná rovina zahrnuje analytickou, právní a výkladovou podporu zákonodárcům i agendu parlamentní diplomacie, kterou Jiránek označuje za velmi čilou. Organizační odbor pak řídí celý chod instituce, včetně takzvané trasologie, tedy načasování projednávání tak, aby Senát stihl zákonnou lhůtu. Technická část obnáší mimo jiné péči o dva paláce na Malé Straně, Valdštejnský a Kolovratský, jako o národní kulturní památku.
Třicet dní na projednání a mýtus slabého Senátu
Jiránek vysvětluje, že Senát má ze zákona třicet dní na projednání každého zákona a plenární zasedání se proto nikdy nenechává na poslední den. Vše se zpravidla odehraje zhruba ve dvaadvaceti dnech, aby zbyl prostor pro případné technické problémy nebo novou informaci. Proti rozšířenému názoru, že Senát je slabá komora, staví data: za necelých třicet let jeho existence prošlo Senátem zhruba tři tisíce zákonů, z toho asi šest set padesát jich bylo vráceno sněmovně s pozměňovacími návrhy a nadpoloviční většina těchto úprav byla přijata.
Cesta z filozofické fakulty do státní správy
Do veřejné správy vstoupil Jiránek v roce 1996, podle svých slov zpola náhodou. Vystudoval sociální práci a brzy zjistil, že individuální práce jeden na jednoho a přebírání zodpovědnosti za osudy klientů pro něj byly velmi náročné. Přitahovala ho spíš systémová a koncepční řešení celospolečenského charakteru. Nastoupil proto na odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra, kde působil dvacet let a podílel se mimo jiné na legislativě i na pilotních projektech prevence na místní úrovni, které se dařilo povyšovat na centrální úroveň.
Umělá inteligence jako pomocník, ne náhrada
Zavádění umělé inteligence považuje Jiránek za velmi důležité, zejména u automatizovaných procesů, opakovaných úkonů a práce s velkými objemy dat, jako je databáze bezmála tří tisíc zákonů projednaných Senátem. Jeho cílem není nahradit lidskou práci, ale zkvalitnit a zrychlit výstupy pro senátory a zároveň ulevit kolegům od rutiny, aby měli prostor na tvůrčí podněty. V Kanceláři proto vznikli takzvaní navigátoři umělé inteligence z řad mladých kolegů, neformální klub umělé inteligence otevřený všem zaměstnancům a připravuje se interní směrnice pro bezpečné používání. Zakazovat volné verze nástrojů Jiránek odmítá s tím, že co nelze zkontrolovat, vede jen k obcházení.
Otevřenost jako cesta k talentům
Za klíč k přilákání schopných lidí považuje Jiránek otevřenost úřadů vůči stážistům a zájemcům, kteří si práci mohou vyzkoušet. Nový člověk podle jeho zkušenosti instituci nezatěžuje, ale přináší osvěžující pohled zvenčí a otázky typu „proč to děláte takhle a ne jinak“. Přál by si přitom, aby nešlo jen o individuální přístup jednotlivých personálních oddělení, ale o systém propojující střední a vysoké školy se státní správou, včetně malého rozpočtu na placené stáže. Atraktivitu veřejné správy vidí méně v benefitech a více v tom ukazovat smysluplnost práce a přitahovat lidi, které naplňuje pomoc druhým.
Vzkaz zájemcům o službu ve státní správě
Lidem, kteří zvažují práci ve veřejném sektoru, Jiránek vzkazuje, aby se nebáli to zkusit, zvlášť pokud mají více rovnocenných variant, protože odejít mohou vždy. Lákavé je podle něj to, že se člověk stane součástí týmu, jehož práce slouží veřejnému zájmu, tedy sousedům, blízkým i přírodě. Zda se to podaří, závisí na řadě faktorů od nejbližšího nadřízeného přes zdravé pracovní prostředí až po vedení týmu a osobní rozvoj. I když se to jednou nepodaří, radí nezavírat dveře, protože v jiném úřadu může být zkušenost úplně jiná.
